Korunku se můžeme modlit na obyčejném růženci, a pokud nemáme růženec, stačí nám počítat pět desátků.

Na začátku:

Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Na velkých zrnkách (1x):

Věčný Otče, obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa.

Na malých zrnkách (10x):

Pro jeho bolestné utrpení bud' milosrdný k nám i k celému světu.

Tyto modlitby na velkých a malých zrnkách se opakují 5x, takže tvoří 5 desátků.

Po pátém desátku se přidává modlitba, která se opakuje 3x:

Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.

Je pravda, že by se Korunka měla modlit v 15.00 hod.?

Je to možné, nikoliv nutné. Korunku je možné se modlit kdykoliv během dne, i několikrát za den.

Formulce Korunky je poněkud neobvyklá. Jak já mohu obětovat Bohu tělo a krev, duši a božství jeho Syna?

Na velkých zrnkách růžence prosíme: „Věčný Otče, obětuji ti Tělo a Krev, Duši i Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa.“

Adresátem této prosby je sám Bůh Otec, tj. na jedné straně pramen božství Syna a Ducha, ten, od něhož vše pochází a k němuž vše spěje, a na straně druhé ten, který nás miluje a v Ježíši Kristu nám dal vše a přijal nás za své děti.

Proto je na místě, abychom ji pronášeli s vědomím bázně Boží, poněvadž se obracíme bezprostředně na Nejvyššího, ale zároveň naprosto beze strachu a s neomezenou důvěrou, neboť on je náš milující Otec.

Klíčem k porozumění, jakou prosbu to vlastně pronášíme, jsou slova „obětuji“ a „smír“. V pohanské mentalitě představovala smírná oběť úkon, kterým si provinivší se člověk snažil naklonit Boha, který se na něj – podle lidských představ – hněval. V židovském a křesťanském pohledu je však smíření s Bohem úkonem, kterým člověk dovoluje Bohu, aby odstranil překážky, vzniklé na lidské straně hříchem, poněvadž toho sám není schopen (srov. 2 Kor 5,18–21). Obětováním člověk prosí Boha, aby tento obnovený vztah posvětil a přijal. Proto je možné, abychom my lidé nabízeli Bohu Otci jeho Syna, neboť Otec sám nám jej dal jako Prostředníka našeho smíření se sebou.

Je dobré si všimnout, že na jedné straně je použito jednotného čísla „obětuji“, čímž zdůrazňujeme své osobní zapojení do této modlitby, na straně druhé prosíme za všechny („na smír za hříchy naše i celého světa“). Tím vyjadřujeme svou přináležitost k církvi (podobně jako v modlitbě Otče náš a v liturgických textech) i univerzální úmysl této modlitby, při které se nelze uzavírat do vlastního sobectví.

Zmíněnou prosbou tak výslovně předkládáme Bohu Otci nejen „Tělo a Krev“, tedy nejen lidskou přirozenost Krista (a tím i tajemství jeho Vtělení vrcholící ve výkupné oběti na kříži), ale i jeho „Duši a Božství“, tj. božskou Osobu Slova (a s ní rovněž tajemství věčné existence Syna). Tedy toho, který je zároveň „nejmilejším Synem“ Boha Otce a „naším Pánem“, abychom jak my sami, tak i ostatní lidé mohli být stále znovu a do větší hloubky uschopňováni k plnému sjednocení s Bohem.

(převzato z: Pavel Vojtěch Kohut OCD, Minikatechismus o modlitbě, CBM Slavkovice 2017)

„Duše, které se tuto Korunku budou modlit, obejme mé milosrdenství v životě, ale zvláště v hodině smrti.“ (Den. 754)

„Dnes večer jsem poznala, že jistá duše potřebuje mou modlitbu; vroucně jsem se pomodlila, ale ještě jsem cítila, že je to málo, tak jsem se ještě modlila dál. Druhý den jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu začala jistá duše umírat a trvalo to do rána. Poznala jsem, jaký těžký boj prodělávala. Pán Ježíš mi podivuhodně dává poznat, že umírající duše potřebuje mou modlitbu. Živě a zřetelně toho ducha, který mě o modlitbu prosí, cítím. Nevěděla jsem, že je mezi dušemi takové spojení.“ (srov. Den. 828)

Ta Korunka skrývá velikou pomoc pro umírající; často se modlím na vnitřně poznaný úmysl, vždy se modlím tak dlouho, až ve své duši pocítím, že modlitba byla účinná.“ (Den. 834)

„Druhého dne, bylo už po dvanácté hodině, když jsem přišla na sál, uviděla jsem umírající osobu a dozvěděla jsem se, že agonie začala v noci. Náhle jsem v duši uslyšela hlas: Pomodli se tu Korunku, kterou jsem tě naučil. Běžela jsem pro růženec a klekla si u umírající a začala jsem se s veškerou vroucností ducha modlit tu Korunku. Umírající náhle otevřela oči a podívala se na mě a nestihla jsem se pomodlit celou Korunku a ona už se zvláštním klidem zemřela. Vroucně jsem Pána prosila, aby splnil to, co mi za modlitbu té Korunky přislíbil. Pán mi dal poznat, že tato duše dosáhla milosti, kterou mi Pán přislíbil. Tato duše byla první, která Pánův příslib zakusila. Cítila jsem, jak tu duši obklopuje moc milosrdenství. Když jsem vešla do svého pokoje, uslyšela jsem tato slova: Každou duši, která se tu Korunku bude modlit, bráním v hodině smrti jako svou chválu a stejné výsady dosahují umírající, když se ji druzí u nich pomodlí. Když se u umírajícího tuto Korunku modlí, usmiřuje se Boží hněv a bezedné milosrdenství objímá duši a nitro mého milosrdenství je pohnuto pro bolestné utrpení mého Syna. Ach, kdyby všichni poznali, jak veliké je Pánovo milosrdenství a jak velice my všichni to milosrdenství potřebujeme, zvláště v té rozhodující hodině.“ (srov. Den. 810, 811)

„Když jsem na chvíli vešla do kaple, řekl mi Pán: Má dcero, pomoz mi zachránit jistého umírajícího hříšníka; pomodli se za něho tu Korunku, kterou jsem tě naučil. Když jsem se začala modlit tu Korunku, uviděla jsem toho umírajícího, jak strašně trpí a bojuje. Bránil ho anděl strážný, ale byl jakoby bezmocný vůči tak veliké ubohosti té duše. Celé množství satanů na tu duši čekalo, ale během modlitby té Korunky jsem uviděla Ježíše tak, jak je namalovaný na tom obrazu. Ty paprsky, které vytryskly z Ježíšova Srdce, zaplavily nemocného a síly temnoty poděšeně utekly. Nemocný pokojně naposledy vydechl. Když jsem se vzpamatovala, pochopila jsem, jak je ta Korunka u umírajících důležitá, ona usmiřuje Boží hněv.“ (srov. Den. 1565)

„Dnes ke mně přišel Pán a řekl: Má dcero, pomoz mi zachraňovat duše. Půjdeš k umírajícímu hříšníkovi, který si už zoufá, a budeš se modlit tu Korunku a tím mu vyprosíš důvěru v mé milosrdenství. Náhle jsem se ocitla v neznámé chatě, kde umíral už starší člověk ve strašném utrpení. Kolem bylo množství satanů a plačící rodina. Když jsem se začala modlit, duchové temnot se rozprchli se syčením a vyhrožováním; ta duše se uklidnila a plná důvěry spočinula v Pánu. V téže chvíli jsem se uviděla ve svém pokoji. Jak je to možné, nevím.“ (Den. 1797, 1798)